Aktuality / Dějepis

Pamatujete ještě na krásné časy covidové on-line výuky? Vy žactvo načinčané, navoněné, kamery vypulírované na straně jedné, dychtiví a nazlomně nadšení pedagogové na straně druhé. Proč jsem si na tyto dávné doby tak nostalgicky zavzpomínal?

Inu proto, že vše je k něčemu jednou dobré. Když před několika dny se ozvali z Filozofického ústavu v Praze a nabídli nám opět možnost pozvat si do výuky odborníka vysokoškolského, naše škola nezaváhala... no dobře, nejdřív jsme nechali proběhnout vánoční svátky a novoroční oslavy... a začali jsme.

Dnes - tedy 23. ledna 2023 k nám do 2A4 takto on-line přišel pan Mgr. Václav Žůrek, Ph.D., specialista kulturní dějiny středověké Evropy, panovnické rituály, Čechy a Francie ve 14. století, raný středověk v pozdější středověké tradici. Kdo že to je? Podívejte se SEM.

Protože se právě pohybujeme v časech lucemburských vládců, bylo příjemnou změnou nechat vyprávět o osobnosti Karla IV. někoho jiného.

Přednáška pohodová, technika v zásadě bezproblémová - i nová zkušenost s aplikací ZOOM - pozor na ni, pokud ji máte ve free verzi (a divil bych se, kdybyste měli jinou), se po 40 minutách sama ukončuje.

A co cenného si z přednášky odnáším? I pan doktor musel uznat, že Karel IV. se největším Čechem stal teprve poté, co porota vyřadila Járu Cimrmana. Na druhou stranu - jelikož žijeme v zemi, kde se i v rámci aktuálních volebních kampaní některé osobnosti údajně snaží o objektivní přístup - musíme nepochybně uznat, že Karel IV. - byť nebyl vždy v minulosti vnímán jako bezchybný a příkladný vládce - dokázal mnoha skutky to, že k mimořádně důležitým osobnostem naší země patří.

Ostatně - vždyť se Karlovi IV. věnují i Opráski sčeskí historje!

3D dějepis? Budeme si dějiny tisknout na 3D tiskárně? Nu - u Zakyho by už to snad nikoho nepřekvapilo... Jeho tvrzení, že vlastně existuje jen jediný školní předmět - totiž všeobecné vzdělání - už zaznělo v tolika hodinách, že... no comment, že?

Ale přece jen - jak by to jako mělo jít dohromady? 3D je 3D a dějepis je dějepis. Existuje něco vzdálenějšího? Snad i z jednoho konce vesmíru na druhý naměříme o pár světelných let kratší vzdálenost.

Nu - nedalo nám to a dotyčného pedagoga jsme zastavili - což občas není vůbec snadné - pádí po chodbě, v ruce hrnek s kafem a míří kamsi...

"Pane učiteli, pane učiteli, co jste to zase vymyslel?!

"Co konkrétně máte na mysli?"

"Ten 3D dějepis..."

K našemu údivu prudce zpomalil, lokl si toho podezřelého nápoje a spustil.

"Určitě vás nepřekvapí, že budeme muset jít poněkud do minulosti. Do mé minulosti. Asi tak půl století. Někdy v oněch dobách, kdy se Poděbradkou ploužili poslední dinosauři a od Libochovic směrem k Žatci šplouchalo druhohorní moře, jsem objevil kouzlo papírových modelů. A nedávno, když jsem se tak trochu ohlížel životem, mne napadlo..."

"A sakra!" uklouzlo jednomu z naší tlupy. "Napadlo... a my to zase odnesem..."

"... mě napadlo, že bych mohl zkusit slepit několik drobností, které vlastně v sobě mají potenciál dějepisné názorné pomůcky," nenechal se zmást a pokračoval ve svém monoloku i monologu. "Zkusil jsem nejdříve dioráma s názvem DRUHÁ VÝPRAVA, které má vztah ke stejnojmennému komiksu, volnému pokračování Doylova románu ZTRACENÝ SVĚT."

"To byla ta vzducholoď vznášející se nad stádem dinosaurů?"

"Na ja, genau! Wunderbar," zahalekal zvučným sudetským dialektem, "to je ono. Zatímco vaši předchůdci dumali, jak nakreslit, vytisknout a slepit nějaké bytosti z Minecraftu, jsem prohrabal své zásoby a vytvořil jsem si takovou databázi různých dioramat, která by se mi hodila na dějepis. Pravda, některá z nich by se uživila spíše na hodinách paleontologie - přece jen - člověk asi nestihne vykládat dějiny už od hemžení tlupy, jejímž členem byl i "Louskáček" - teda hominin druhu Paranthropus boisei. A náhle tu byl nápad - tak co kdybych slepil jedno stařičké dioráma, na kterém ta scéna z rokle bude vidět."

"Ale kde to dio.. diopráva... dioráma můžeme vidět?"

"Hm - zatím ho pořád lepím. Nějak se stalo, že je už hotové to následující - pohled do Dolních Věstonic před 25 000 roky... Skoro hotový je model polského pravěkého sídliště tzv. kultury lužické u obce Biskupin... ale Olduvaj má stavební zdržení..."

"Dobře - chápeme. Ale jak to teda je s tím 3D dějepisem?"

"Když jsem to lepidýlkoval, blikla mi v kebuli myšlenka - i to se mi někdy stane - že totiž ne každý student touží dostávat do hlavy všemožná fakta... ale když by takový model sám sestavil, třeba... možná... snad... asi... Za pokus to stojí, že?"

"Takže?"

"Takže jsem to nadhodil v jedné skvělé třídě našeho ústavu... a myšlenka našla své následovníky. Jak se ukazuje, jsou mezi námi jedinci, pro které to je zajímavá cesta... alespoň ke známce. Ale to nevadí. Pořád si říkám, že ta slepovánka v nich zanechá jistou stopu."

"Hm, jasně. Ale jednu kacířskou otázku na vás máme. Bude to v životě vůbec k něčemu dobré... slepit nějakou papírovinu?"

"Nemám křišťálovou kouli... tak přesnou odpověď nedám. Možná se to jednomu, dvěma lidem bude hodit, až budou na stavárně či architektuře vytvářet model svého projektu. I přes veškerý pokrok v projektování se návrh musí zhmotnit v kartonovém modelu... a třeba se zkušenost s lepení na gymplu zúročí. Ale třeba to k ničemu nebude... Jenže upřímně - fakt, kdo z nás ví, co a jak bude...."

"Co nás tedy čeká?"

"Chtěl bych tady ukazovat, co naši študáci stvořili, o čem jejich výtvor vypráví. Chtěl bych se těšit z toho, že ani v době laviny digitálních technologií, které jsou prima, neztrácí kus papíru a lepidlo své kouzlo a didaktický význam. Nebo snad ti všichni, co jsou skloněni nad displeji svých mobilů, zkoušejí psát aplikace a hodlají se stát velkými ajťáky? Ovšem trochu zvedám ten kantorský ukazováček - i když nejste zkušení lepiči, budu chtít přiměřenou porci pečlivosti."

"A budete něco lepit i Vy?"

"Budu... Chci sestavit sérii asi 6 modelů, na kterých je zachycena proměna jednoho ostrohu nad řekou. Začneme kdesi okolo roku 700 n. l., kdy si zde slovanský rod založil osadu s kultovním místem. O zhruba sto let později na stejném místě bude stát slovanské hradiště. Počátkem 13. století již ostroh slouží jako prostor pro románský hrad. A tak budeme pokračovat až kamsi do současnosti... Tak mi držte palce. A pojďte se pokochat - tady jsou zatím jen fotky prvních studentských příspěvků. V dalších dílech aktualit se jim budu věnovat podrobněji... Ale nepochybně poznáváte Konstantina s Metodějem... a časově nepříliš vzdálený vikingský drakkar."

Na kalendáři mi svítí červen... ano, brzy budou prázdniny, dva měsíce volna... Jenže v kalendáři mi u června svítí i upozornění na to, co tento měsíc spojuje s minulostí. Není toho málo... Jen tak namátkově... sarajevský atentát 1914... vyhlazení Lidic a Ležáků a statečný boj československých vojáků v kryptě pražského kostela 1942, vylodění v Normandii 1944... a taky třeba postoloprtský masakr 1945. 

Kolik pozornosti si ta či ona událost zaslouží? Já se dnes chci věnovat té poslední, protože patří mezi ty, které nás rozdělují. Čím to dokáže? Co může být tak zvláštního na tom, že necelý měsíc po skončení druhé světové války organizuje československý stát fyzickou likvidaci několika stovek obyvatel Postoloprt a Žatce? V moderním východoevropském žargonu bych to přece mohl pojmenovat "denacifikací". V terminologii nacistické bych nalezl výraz "konečné řešení".

Ve čtvrtek 16. června jsme spolu s kolegou Petrem Zemánkem z Keplerova gymnázia uspořádali pochod, který právě ony červnové Postoloprty připomíná. Prostě jsme s houfem našich študáků pěšky absolvovali trasu ze žateckého náměstí do Postoloprt - přes Stekník a Lišany, okolo levonického popraviště až do míst, kde nacisté zřídili koncem roku 1944 tábor pro příslušníky smíšených židovských rodin.

Trasa pochodu: zde

Lounští právě vystoupili z vlaku (vlastní foto).

Lounští  mezi nádražím a náměstím (vlastní foto).

Dnes žatecká základka, v roce 1947 sídlo okresního soudu, kde se masakr vyšetřoval... a nevyšetřil (vlastní foto).

Na žateckém náměstí (foto Jana Jelínková)

Trochu jsme o těch událostech vyprávěli - naštěstí se z roku 1947 zachovaly československé protokoly o vyšetřování masakru. Trochu jsme se ptali, proč mu naše společnost věnuje docela malou pozornost. Že by se jednalo o bezvýznamnou epizodu? Událost našich novodobých dějin, kterou mám tedy vynechat, začernit či vyškrtnout z učebnic a svých příprav?

Co říkáte?

Účastníci pochodu 2022 na zámku Stekník (foto Petr Zemánek).

Instalace pamětní desky (foto Jan Valenta)

Pamětní deska připomínající židovský tábor (foto Petr Zemánek).

Trasa pochodu

P.S.: Pokud Vás i tato historie zajímá víc, zkuste třeba tady - https://saaz.info/wordpress/wp-content/uploads/2018/01/postelberg-buch-fuer-homepage.pdf

Ale nestyďte se hledat i další zdroje.

Je dusný večer skoro letního dne. Na kalendáři mi ještě svítí datum 5. června 2022. Za několik hodin nám možná televize (či snad rozhlas nebo některá z našich oblíbených sociálních sítí?) připomene další výročí. Mezi zprávy o dalších vleklých bojích na Ukrajině – kolik Ukrajinců tam mimochodem denně přichází o život či natrvalo o zdraví? - se určitě podaří vklouznout zprávičce o 6. červnu 1944.

Před půl rokem jsem psal, že na závěrečnou misi svého život odletěl Edward D. Shames, poslední z Křičících orlů z roty E jako Easy. Ano, tehdy v červnu 1944 asi prožil nejdelší noc svého života. Neumím posoudit, jak dlouhá byla noc v prosinci roku 2021… A vlastně neumím posoudit ani tu červnovou noc roku 1944...

Ale dnes nebudeme nasedat do trupu olivově zelené Dakoty s invazními pruhy na křídlech a na trupu. Dnes nás nečeká ani ona, ani velký kluzák CG-4 Waco… Ty všechny se už ostatně začínají chystat ke startu.. Za pár hodin hučení jejich motorů přitáhne oči nejen anglických civilistů žijících poblíž průlivu La Manche.

„Že by to to už začalo?“

Zvedají se i oči tisíců vojáků v britských, kanadských a hlavně v amerických uniformách, kteří se už několik desítek hodin tísní na palubách mnoha a mnoha lodí, jejichž cílem jsou normanské pláže. Zvedají hlavy a na ztemnělé obloze sledují okřídlené stíny mířící nad moře.

„Už to začalo?“

„Už to začalo!“

Z podpalubí se začíná šířit temné hluboké dunění lodních motorů. Tak hluboké, že ho cítíš v nejskrytějším koutě své duše. Která myšlenka v ní zní nejčastěji? Možná by si to chtělo zapálit cigaretu, ale ty zatracené protipožární předpisy… NO SMOKING!

Jak to všechno dopadne? Hlavně ať se z toho dostanu.. se zdravou kůží… nebo ať je to jen škrábnutí… čistý průstřel… ne, žádné prostřelené břicho, utržená ruka, noha střepinami tak potrhaná, že doktor bude mít jedinou volbu...

„Amputovat, tady to nemá jiné řešení.“

Tisíce osudů si otáčí list v kalendáři. Kterým z nich se na další stránce objeví už jen několik řádků? Kterým z nich je určeno, že zemřou chvíli poté, co se otevřou rampy jejich výsadkových člunů před francouzským pobřežím? Kterým z nich je dáno, že dojdou do Plzně? Které z nich čeká, že se dnes a zítra podívají v televizi na zprávy o sobě před 78 roky?

THANK YOU, BOYS!

(Zdroj fotografie: https://media.newyorker.com/photos/5cf933a5d822ca03dda19640/master/pass/Angell-DDay.jpg)

Sakra - ten čas ale utíká. Za pár dní - tedy přesněji řečeno 10. ledna - to už bude 2071 roků, co tak stál Gaius Julius Caesar u pohraniční říčky Rubicon. No fakt - říčky, až okolo ní pojedete (pokud tedy starověký Rubicon je totožný právě se současnou řekou, jistá pravděpodobnost chyby tam je...), tak zjistíte, že těch 80 km její délky zvládnete na kole během jednoho dne.

Ale buďme upřímní - o to, zda stojíme u Caesarova Rubiconu, až tak moc nejde. Za trochu maličko důležitější považujme skutečnost, že řeka tvořila hranici mezi tehdejší Itálií a provincií Předalpská Galie. A třikrát běda každému vojevůdci, který by se svými legiemi řeku překročil a mašíroval do vnitrozemí - geradeaus snad přímo na Řím! Jenže on to Caesar udělal. Jestli předtím, než si smočil své vojenské sandály v říční vodě, pronesl to slavné: "Kostka je vržena!", s určitostí nevím. Co ale vím dost jistě? Nu - že si tím otevřel cestu do učebnic a usadil se v nich tak pevně, že ho tam s určitostí potkáte i dnes.

Šikovný chlapík, že? Sice tím rozpoutal občanskou válku, sice tím ukončil éru římské republiky, sice tím způsobil nemalé školy lidské i materiální - ale - řekněte sami: Není to skvělá a následováníhodná cesta, kterak se proslavit a natrvalo (načas?) být zapsán v našich učebnicích? 

Už to slyším, jak bychom potřebovali podobného zdatného chlapíka, který ve jménu nás všech zavede stav všeobecného štěstí a pohody. A kdyby nás nějak psychicky deptal jeho titul diktátor, tak jistě nebude problém, aby si udělil nějaký asertivnější - miláček pravdy, moudrý vůdce nebo tak nějak.

Tušíte, na co se pokouším narážet? Kupodivu jen na to, jak snadno podléháme dojmu, že když něco i kvůli naší pohodlnosti funguje s chybami (nebo dokonce funguje velmi mizerně), tak se najde někdo tak úžasný a skvělý, že své schopnosti využije v první řadě přece jen a pouze v náš prospěch.

Čeká nás něco přes 360 dní roku 2022. Až během nich budete mít pocit, že někdo vám slibuje, že problémy okolo nás dokáže řešit metodou "Nemožné ihned, zázraky do tří dní!", pak si rychle ověřte, zda jeho řešení nestojí pouze na zásadě "Držte h..u a do ničeho mi nekecejte!" Ono by se pak totiž mohlo docela rychle stát, že bychom směli už jen držet h..u a do ničeho nemluvit.

Tedy závěrem - počítejme s tím, že spoustu problémů, které okolo nás i před námi stojí, budeme řešit pomalu a že budeme nadávat, jak to stojí za... za flatulenci. On totiž skutečný vývoj takový prostě bývá.

Nevím, jestli mezi čtenáři mám někoho, kdo sledoval některý z deseti dílů seriálu Bratrstvo neohrožených...

Jestli ano, dobře. Jestli ne... nu - co nadělám...

Chci se dnes vrátit několik dní zpět. Pootočme ručičkami našich pomyslných hodin kousek proti směru jejich chodu. Ať je zase 3. prosince 2021. Vydejme se spolu několik tisíc kilometrů na západ... až do amerického Norfolku. Noc nás obklopuje svými tmavými stíny, v nichž svítí jeden jasnější bod. Okna domu, v němž se pobývá muž, jemuž už bylo 99 let.

Edward D. Shames.

Nevím, nakolik se tato prosincová noc podobá jiné noci, noci mnohem vzdálenější. Noci krátce po půlnoci 6. června 1944. I tato noc hrála důležitou roli v osudech amerického vojáka Edwarda D. Shamese. Obě noci spojuje jeden společný motiv - v obou se Edward nachází kdesi v prostoru mezi nebem a zemí. Pohleďme do tváře té noci červnové. Pod křídly olivově zelené Dakoty s černobílými pruhy na křídlech zvolna ubíhá anglická krajina, pak pobřeží, kanál La Manche. Směr... francouzský poloostrov Cotentin. Víme, co nás tam potká? Víme, kdo nás tam potká? Letadlo plné mladých mužů, nervozity, padáků, pytlů s výstrojí, zbraní, obav...

Je čas... je čas otevřít dveře letadla. Zaháknout výtažnou šňůru padáku za lanko. Seřadit se. Udělat něco, co už se přece tolikrát cvičilo. Udělat něco důvěrně známého a... skočit tak jako mnohokrát. Skočit vstříc osudu. Skočit do tmy, na jejímž dně čeká... Je tam někdo?

Shames je příslušník roty E jako Easy... ale mnohé z toho, co ho čeká, nebude moc easy. Zatím se nad ním zvolna otáčí kupole jeho padáku, zatím se k němu zespodu blíží zemský povrch. Dopad, kotoul, rychle stáhnout padák a hledat ostatní.

Ne, nechci vám čtenářům tady opakovat příběh, který možná znáte z knihy a seriálu Bratrstvo neohrožených. Možná neznáte, ale to se vždy dá změnit.

A proč ta noc počátku prosince 2021? Inu - Edward D. Shames se vydal na svou poslední misi. Už tu dlouho zůstával sám. Všichni ti z roty E jako Easy, se kterými tehdy v srpnu 1944 vyskakoval z ledadel, už odešli. Odletěli. Chci věřit tomu, že se někde potkají. Hello boys... hey, do you remember that time  when we...

Já vím, můj čtenáři, určitě si říkáš, že nedám pokoj a pořád Ti předhazuji myšlenku - když se těch, co pamatují, nezeptáme, tak se s nimi cosi ztratí. Odejde. Odletí. Napořád.

Najdi mi myšlenky dvaadvacetiletého amerického kluka, který už zažil hodně mrtvých, kluka s židovskými kořeny, když vidí peklo koncentračního tábora Dachau? Myslíš-li si, že víš, vyprávěj mi to. 

Děkuji... i za čas, který jsi Edwardu D. Shamesovi teď věnoval.

P.S.: Jo - a už víš, proč Screaming Eagles?

Druhá část projektu se zaměřila na události 2. světové války v našem okolí. Ano - její ozvěny jsme slyšeli i na našem klidném venkovském severozápadě Čech. I na lounském gymnáziu výuku přerušovaly letecké poplachy, když na litvínovskou rafinérii pohonných hmot mířily nálety amerických Liberátorů a Flying Fortressů či britských Lancasterů. I budova naší školy se koncem války proměnila v nouzové ubytování německých civilistů prchajících před válkou z Rumunska nebo východního Pruska

Pojďte se tedy podívat, co o tomto časoprostoru zjistila oktáva.

Jádrem úkolu bylo prostudovat dostupné materiály a připravit krátký film věnovaný zmíněné tématice.

V nabídce projektů asi bylo z čeho vybírat, protože ve třídě s 25 studenty, kteří dali dohromady tříčlenné týmy, bylo k dispozici celkem 14 nápadů.

Že zdaleka nebyly využity všechny? Ale přátelé - kdo řekl, že s podobnými myšlenkami, jak učit, nebudeme přicházet i v dalších třídách, že ?

Tak tedy vybírejte:

1) audiovizuální pořad Větroň z Colditz: samostatně zpracovaný film pořad (cca 7-10 minut), věnovaný činu, jehož pamětníci už asi nežijí. Do svého filmu musíte postavit papírový model z přílohy - originál byl potažen povlečením na postele, proto je modrobílé kostičkovaný

2) multimediální pořad - "Dopis z Leningradu 1942": kombinujte před kamerou vlastní četbu fiktivního dopisu školáka žijícího v uvedeném časoprostoru s faktografií Vaší dějepisné učebnice a literatury faktu

3)  "Smějící se bestie" - multimediální pořad (cca 8 minut), ve kterém představíte, jak a jaké anekdoty pomáhaly přečkat dobu protektorátu - využijte např. webové sbírky anekdot z tohoto období + oporu najdete i v pořadu Historie.cs - "Smějící se bestie" 

4) multimediální pořad (cca 8-10 min): "Postoloprty 1945 - Byl jsem tam..." -

5) multimediální pořad (cca 8-10 min) věnovaný nacistickému teroru v posledních dnech války v našem regionu "Konec byl už blízko aneb pochod smrti" (např. v Lenešicích) - opora např. v knize J. Padevěta "Krvavé finále - jaro 1945 v českých zemích"

6) "Tady byli vlasovci" - audiovizuální pořad věnovaný přítomnosti podivné armády Rusů v uniformách wehrmachtu na Podlesí

7) "Tři Péráci" aneb vlastní audiovizuální pořad (asi 8-10 minut) věnovaný okupačnímu fenoménu Péráka - v animovaném filmu "Pérák a SS" (1946), ve filmu "Pérák - Stín nad Prahou" (2016)  a v komiksu P. Kopla a P. Macka: "Pérák - Oko budoucnosti".

8) Multimediální pořad (cca 8-10 min) "Nebeští jezdci z Lounska" - Bergmann, Kimlička, Vild, ...

9) Multimediální pořad (cca 8-10 min)  "Lounští na frontách WW2" - Jaroš, ...

10( Multimediální pořad (cca 8-10 min) "I z Loun se šlo do koncentráku..." - Szoboszlay, ...

11) Multimediální pořad (cca 8-10 min) "Přišli jsme z Volyně" - po stopách příbuzných -

12)  Multimediální pořad (cca 8-10 min) - "Wilbur G. Dishneau - první Američan padlý na území Československa"

13) "Veslaři" - ve spolupráci s p. Mgr. V. A. Honsem (lounský místostarosta) připravit multimediální pořad (cca 8-10 min) věnovaný osudům členů lounského veslařského klubu za okupace (kontakt zajistím, p. Hons zajistí historické materiály))

14) "Noční výsadek" - audiovizuální pořad (cca 8-10 min) věnovaný  osudům sovětsko-československého výsadku na Mělcích (noc 16. - 17. 10. 1944).  Zdroje na Wiki.

Zajímá vás, jak může vypadat dějepisné učivo, které v učebnici není? Chtěli byste vědět, jak se dá učit o historii distančně? Pokud ano/ne, pak si pojďte užít krátké videopořady, které připravili študáci z oktávy v rámci distanční výuky dějezpytu letos v listopadu.

Protektorát na talíři
Dějepis není jen o tom, že si sednete nad učebnici a tlačíte do hlavy události a letopočty. Jasně - určitě to budete dělat, až vás bude čekat nějaká zkouška na vysoké, ale - upřímně a ruku na srdce - kolik z vás tam půjde?

Žádná učebnice podle všeho neumí ukázat, jak vypadal všední den. Jasně - druhá světová válka - spousty filmů s megatunami filmových efektů, výbuchů, napětí. Ano, to je jedna tvář války. A jak vypadala ta méně známá? Žijete tady v Lounech, o válce se dozvídáte z řádně cenzurou kontrolovaného protektorátního tisku či z filmového týdeníku. Občas si na tajňačku poslechnete české vysílání z Londýna - dávejte si pozor, však vám na radiopřijímači visí výstražná cedulka, že poslech zahraničního rozhlasu může být trestán i smrtí! - ale jinak? Do školy se musí, do práce se musí, jíst se musí... No ano - jak a co se vlastně vařilo a jedlo tady v Lounech v době okupace?

A tak vznikl nápad. Na jeho počátku stála nenápadná kuchařka "Vaříme z přídělu!", inspirací nepochybně byla přehršel televizních pořadů o vaření...

Nuž tedy: „Z této knížky, milá hospodyňko, nenaučíte se vařiti – a ani toho nepotřebujete. Vaříte pro rodinu již leta a všem to vždy chutnalo a šlo k duhu. I dnes jim bude chutnati, jenom že to dá více přemýšlení a nelze již vařiti podle starých maminčiných receptů.
Přinášíme vám zde návrh jídelníčku na celé zásobovací období. Tento jídelníček se dá vytvořiti z dnešních přídělů používáním brambor, žitné a ječné mouky, jahel, ovesných vloček a podobných, dříve přehlížených materiálií. Je samozřejmé, že náš jídelníček, jako každé lidské dílo, není neomylným rádcem a je nutno se říditi roční dobou a poměry na trhu. Ale zpestření a přizpůsobení si snadno vymyslíte sama – jen když máte po ruce vodítko.“
(zdroj: ŠIMEK, Jiří. Vaříme z přídělu! Praha: Hospodářská pomoc, nedatováno) 

Pojďte se podívat, jak se s úkolem popasovali oktaváni.

A kdyby vás náhodou popadla chuť - nejen na to jídlo, ale i to zkusit si vařit, jak také vařili naše (pra)babičky, držíme vám palce.

P.S.: Pokud budete mít u některých receptů pocit, že protektorát byl čas nadbytku potravin, pak prosím tvůrce filmů omluvte - je to jejich první plavba proti proudu času.

P.P.S.: A jak to viděla sama oktáva? Dovolte otisknout zprávu jednoho z nich:

Třída 8A/8 našeho gymnázia zvolila nezvyklou formu výuky. Místo pasivního sezení v lavicích si studenti oktávy vyzkoušeli dějepis na vlastní kůži. Každý žák uvařil pokrm, který se podobal pokrmům za doby Protektorátu. Cílem tohoto projektu bylo přimět žáky pochopit, jak se vařilo v závislosti na přídělových lístcích a nedostatku potravin. S omezeným množstvím masa, tuku a cukru se poprali na výbornou.
Celý projekt probíhal na přelomu listopadu a prosince roku 2020. Studenti měli na přípravu svých protektorátních specialit několik týdnů. Každý tým tří studentů měl za úkol připravit dezert, hlavní jídlo a polévku. Celá proměna surovin v hotová jídla byla řádně dokumentována.
Studentka oktávy nám popsala celý projekt: „Vaření bylo na jednu stranu zábavné, ale v době dostatku nutilo k přemýšlení při výběru skromného menu. Náročný úkol v kuchyni jsme si u sporáků všichni užili.“ Celá třída oktávy se také shodla, že vaření z omezeného množství masa, tuku a cukru je těžší, než se zdá. Všichni jednohlasně souhlasili, že jsou rádi, že dřívější problémy už nyní nemusí řešit. Kromě studentů vnímá tento projekt jako úspěch také třídní učitel, podle kterého je především úspěch, že všichni studenti přežili návštěvy svých kuchyní ve zdraví a nepřidělávali místním hasičům další práci. Podle jeho nynějších slov můžeme v budoucnu očekávat další pokusy o obnovení dějin a návratu do minulosti.
Gratulujeme oktávě k povedenému projektu a těšíme se na další zajímavé akce pořádané také jejich spolužáky z nižších, nematuritních ročníků.

Právě dnes (22. 10. 2019) je tomu právě 70 let, co v lounské sokolovně začalo hlavní líčení  Státního soudu Praha. Z okna naší školy je vlastně docela dobře vidět pamětní deska na stěně budovy. Vlastně, můj milý čtenáři, asi i ty chodíš denně okolo. Možná jsi někdy v lednu během několika posledních let před deskou zaregistroval malé shromáždění, možná sis všiml kytice, která se tam objevila... a šel jsi dál.

Obr. č. 1: Pamětní deska na lounské sokolovně

Ještě před dvěma roky stával v tom hloučku pan Evžen Seidl (*1928 - +2017). Pro něj byla sokolovna místem, k němuž měl velmi osobní vztah. On totiž patřil mezi obviněné, kteří od jara 1949 svou odbojovou činností dávali komunistickému režimu jasný signál nesouhlasu.

Možná si, můj čtenáři, říkáš: „No co asi se tady v Lounech mohlo stát takového, abych o tom chtěl něco vědět?" Nedivím se - lounská odbojová skupina MAPAŽ (co asi ta zkratka může znamenat?) zůstává trochu ve stínu skupiny okolo bratrů Mašínů. Ale i tady se můžeš dostat do diskuse: Byli ti, kteří na přelomu 40. - 50. let 20. století pozvedli zbraň např. proti komunistickým policistům (správně bych měl psát "příslušníkům Sboru národní bezpečnosti"), odbojáři, nebo teroristi? Nebudu ti odpověď podsouvat - tu si musíš najít sám. A možná si ji budeš muset obhájit. Protože tohle jsou novodobé a místní dějiny. Tudíž stále jsou tady lidé, kterých se nějak tyto (ne)dávné události dotkly.

Co myslíš, milovníku historického bádání: najdeš v lounské Vojanově ulici dům, které se dotkl tento atentát z jara roku 1949?

Obr. č. 2: Dům bezpečnostního referenta ONV Louny Jindřicha Fanty po atentátu 1949 (zdroj: MALLOTA, Petr. MAPAŽ – příběh odbojové organizace z roku 1949. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2018, (4), 3-18. ISSN 1802-8241. Dostupné na: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s3-18.pdf)

Ve čtvrtek 24. října se septima a třeťáci z našeho gymnázia sejdou v sokolovně se starostou Pavlem Jandou a místostarostou Vladimírem A. Honsem. „To může být docela zajímavá hodina dějepisu, co? Diskutovat se o něčem, co se událo vedle naší školy? Učit se o historii na místě, kde událost probíhala? Učit se s někým, kdo to přece nemá v náplni práce? To zní přinejmenším zajímavě,"  snad se mihne v tvých myšlenkách. Kéž by...

Obr. č. 3: Ze spisu Evžena Seidla (zdroj: HERTL, David. Rozhodnutím strany teroristé. (on-line), (edit. 2013-08-03). Dostupné na: https://plus.rozhlas.cz/rozhodnutim-strany-teroriste-6512436)

Obr. č. 4: Prezident Gottwald zamítl žádost o milost pro odsouzené k trestu smrti. (zdroj: MALLOTA, Petr. MAPAŽ – příběh odbojové organizace z roku 1949. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2018, (4), 3-18. ISSN 1802-8241. Dostupné na: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s3-18.pdf)

A co když si prostě jen položíš otázku, zda měl pravdu pan Evžen Seidl, když v rozhovoru řekl: „Tyto zločiny komunistického režimu jsou druhořadé, prvořadým zločinem je psychická a morální devastace národa, která bohužel stále trvá.“

Další studijní zdroje:

1) BREJCHOVÁ, Veronika. Politické procesy s členy tzv. protistátnískupiny MAPÁŽ (1949 - 1950): Bakalářská práce. Liberec: Technická univerzita v Liberci - Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, 2015.

2) ČERVA, Jan, Johana Holubcová, Petra Jelínková, Adéla Kočinová a Matěj Šedivý. Evžen Seidl (1928 - 2017) - Lágr je nejlepší vysoká škola. Louny, KPV 2015. Dostupné na. https://www.pametnaroda.cz/cs/seidl-evzen-20151104-0

Z historie:

Večer 16. října 1944 ve 22:00 vzlétlo z polského vojenského letiště Řešov v rámci Operace Jan Kozina letadlo typu Skytrain (tedy Douglas DC-3 v provedení pro armádu) s číslem 841 velitele por. Filonova se 17 sovětskými a československými výsadkáři prvního smíšeného výsadku, které mířilo přes frontu na Šumavu na Plzeňsko.

Obr. č. 1: Douglas C-47 Skytrain ve zbarvení v SSSR (zdroj:  http://img.wp.scn.ru/camms/ar/53/pics/1_3.jpg)

Obr. č. 2: Viktor Arturovič Filonov (první zleva), kapitán letadla Douglas C-47, které parašutisty vysadilo (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kozina_(partyz%C3%A1nsk%C3%A1_jednotka)#/media/Soubor:Operace_Jan_Kozina,_Viktor_Arturovi%C4%8D_Filonov.jpg)

Skupině, která se jmenovala podle ochránce Chodů a Šumavy Jana Koziny, velel por. Vasil Kiš. Hlavními bojovými úkoly bylo například formování partyzánských jednotek z místních obyvatel, zajištění terénu pro přijímání dalších lidských i materiálních výsadků, sabotážní akce nebo bojová činnost, ale také organizování vzniku národních výborů v obcích a zajišťování vedoucího postavení komunistů. Během celého letu bylo letadlo neustále ostřelováno a navigátor kvůli tomu ztratil směr. Výsadek tak asi ve 23:10 seskočil nejméně o 150 km severně mimo plánovaný cíl. První část výsadkářů dopadla okolo 23:20 v blízkosti Lipna a Tuchořic (tedy už na území Třetí říše - tady už byly Sudety), druhá část devíti členů skupiny a tři vaky k tomu okolo 23:38 o 6 až 12 km dále v blízkosti Loun v prostoru návrší Na Mělcích. Skupina dopadla velmi roztroušeně.

Obr. č. 3: Odhadovaná trasa letu při shozu obou skupin partyzánů (mapový podklad: https://mapy.cz/19stoleti?x=13.7804594&y=50.3610806&z=15&l=0)

Obr. č. 4.: Hranice mezi Německem a protektorátem (zdroj: výřez ze školní mapy)

Obr. č. 5: Poloha prvního hrobu parašutistů (mapový podklad: https://mapy.cz/19stoleti?x=13.7804594&y=50.3610806&z=15&l=0)

Pohyb letadla a výsadek byl rychle zaznamenán německými úřady a proti výsadku byly vyslány vojenské jednotky. Partyzánům komplikovala boj i skutečnost, že netušili, že dopadli v severozápadních Čechách. Zpočátku se domnívali, že jsou kdesi v severním Rakousku, a teprve u Smolnice získali první informace.

Obr. 6: Hned druhý den se na Lounsku objevila vyhláška o výsadku (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kozina_(partyz%C3%A1nsk%C3%A1_jednotka)#/media/Soubor:Vasil.Kis.Vystraha.O.Para-Seskoku.jpg)

Část parašutistů, která přežila noční boj u Loun a unikla, se nakonec dokázala dostat až na Chrudimsko, kde se dočkala konce války.

Obr. č. 7: Mapa úniku přeživších z výsadku na Mělcích (zdroj: viz (A))

O dalších osudech skupiny se lze dozvědět z několika zdrojů:

(A) KNOLLOVÁ, Petra. Partyzánská skupina Ludvíka Svobody. Diplomová práce. Fakulta filozofická Univerzity Pardubice, 2013, s. 22 - 31

(B) BÁBA, Ladislav. Občané Loun spolu s veterány vzpomněli smrt parašutistů [online]. 19. 10. 2010 [cit. 2019-10-12]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1309674-obcane-loun-spolu-s-veterany-vzpomneli-smrt-parasutistu

(C) Přispěvatelé Wikipedie, Památník padlým partyzánům výsadku Jana Koziny [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2019, Datum poslední revize 20. 09. 2019, 20:01 UTC, [citováno 12. 10. 2019] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pam%C3%A1tn%C3%ADk_padl%C3%BDm_partyz%C3%A1n%C5%AFm_v%C3%BDsadku_Jana_Koziny&oldid=17659948>

(D) PLACHÝ, Zdeněk. V Lounech vzpomínali na statečné ruské výsadkáře [online]. 17.10.2012 [cit. 2019-10-12]. Dostupné z: https://zatecky.denik.cz/zpravy_region/melce_louny_pieta_20121017.html

(E) FRANC, Jan. Příběh partyzánského výsadku shozeného 17. 10. 1944 u Loun: video [online]. In: 1974 [cit. 2019-10-12]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=xnqxVy-k084

(F) ŠINDELÁŘ, Mirek. V téměř marném pátrání jim pomohl televizní pořad. Ministerstvo obrany ČR [online]. [cit. 2019-10-12]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/v-temer-marnem-patrani-jim-pomohl-televizni-porad-96103/

Co dělat v sobotu 19. října 2019?

Youtube je nude, Instagram je nuda, gamesy jsou nuda...

Jóóóóó! Pojďte do skanzenu v Březně! Bude zase doba kamenná !

A dům, kde vyrůstal jeden z nejslavnějších českých cestovatelů 19. století: Emilian Carl Johann Holub - tedy Emil Holub. Narodil se právě 7. října 1847 ve východočeských Holicích, ale v 10 letech se spolu s rodiči přestěhoval právě sem do Pátku.

Jeden rok studoval na na německém reálném gymnázium v Praze, další ročníky pak absolvoval na německém gymnáziu v Žatci, kde roku 1866 maturoval. Na otcovo přání absolvoval v Praze studia medicíny, kde roku 1872 promoval.

Krátce po promoci se vydal na svou první cestu do Afriky, kde si nejprve lékařskou praxí vydělal potřebné peníze a pak zkoumal neznámý svět okolo řeky Zambezi. Jeho sedmiletou cestu provázely události až dobrodružné, díky nimž po návratu mohl jako první Evropan popsat detailně Viktoriiny vodopády, uspořádat velkou etnografickou výstavu a vydat knihu Sedm let v jižní Africe – příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872–1879).

V roce 1883 se ve svých 36 letech krátce po svatbě  vydal na druhou africkou cestu i se svou osmnáctiletou manželkou Rosou (Růženou). Cestu provázely veliké útrapy, někteří z členů výpravy zemřeli, manželé Holubovi se nakazili malárií. Přesto opět dokázali přivézt značné množství etnografického materiálu, který se stal zdrojem pro velikou výstavu i knihu  Druhá cesta po Jižní Africe: Z kapského města do země Mašukulumbův: Cesty v Jižní Africe vykonané v letech 1883-1887. Bohužel - vstupné na výstavu nedokázalo pokrýt náklady na její uspořádání, takže Emil Holub po zbytek života splácel dluhy.

Na třetí výpravu se ze zdravotních důvodů už nemohli vydat. Ty, můj milý čtenáři, se ale můžeš vydat po Holubových stopách - ať už do Pátku nad Ohří, do východočeských Holic či do Náprstkova muzea v Praze, kde určitě najdeš některé z předmětů, které tento cestovatel dopravil do Evropy.

A taky si můžeš otevřít jeho knížky a vrátit se o mnoho let zpátky - do dob, kdy na mapách ještě bylo zvykem psát HIC SUNT LEONES.

I. kniha:

http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/07/75/83/sedm_let_v_jizni_africe_i.pdf

II. kniha:

http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/05/98/69/sedm_let_v_jizni_africe_ii.pdf

Zdroje:

Přispěvatelé Wikipedie, Emil Holub [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2019, Datum poslední revize 24. 06. 2019, 19:13 UTC, [citováno 6. 10. 2019] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emil_Holub&oldid=17429183>

https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Holub#/media/Soubor:Emil_Holub.jpg

https://www.holubovomuzeum.cz/system/story_news/news_photos/images/000/000/027/original/R%C5%AF%C5%BEena_Holubov%C3%A1_1887.jpg?1519807007

výstava na zámku v Pátku n/O

Když jsem se jako kluk toulal po těchto karpatských svazích, pořád ještě byly vidět na kmenech místních stromů válečné jizvy. Místní lesáci věděli, že tady kácet není žádná sranda - ve dřevě zůstávaly zarostlé železné střepiny z min a granátů. A do některých lesních koutů se ani tehdy, byť s třicetiletým odstupem od podzimu 1944 nedoporučovalo moc chodit. Lesy sIce byly odminovány, ale...

Neznámá historie neznámého koutu bývalého Československa, že? A přitom stačí popojít pár kilometrů směrem na západ - Lipenec, Skupice, Žatec, Liběšice, Kluček, Měcholupy, Podbořany, Liběšovice, Sýrovice, Pšov... a spousta dalších. Na místních hřbitovech najdeš  často jména těch, kteří přes tu dalekou Duklu tehdy před 75 roky prošli. Nebo - jak vyplývá z dalšího snímku - tam zůstali. A možná vedle Tebe v lavici sedí někdo, jehož praděda či prabába tam tehdy taky byl.

Mám velikou prosbu - pokud jsi zjistil, že Tvá rodinná historie se s tímto zapomenutým výročím kdesi protíná, zkus ji zachytit, uchovat, publikovat. Je dobré vědět, kam sahají naše kořeny.

Zdroje:

https://socv2.nidv.cz/archiv36/getWork/hash/64da4e64-8a53-11e3-b8ee-faa932cbcfda

http://socv2.nidv.cz/archiv36/getAttach/hash/64da4e64-8a53-11e3-b8ee-faa932cbcfda

https://www.youtube.com/watch?v=T4omGqSDj8Y

https://www.youtube.com/watch?v=nxn6LdhEk5E

rodinný archiv

Svatý Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha
Kyrieleison

Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pójde
život věčný
oheň jasný
svatého Ducha
Kyrieleison

Pomoci tvé žádámy
smiluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
Svatý Václave
Kyrieleison

Většina z nás asi ví o existenci tohoto chorálu, ale - napadlo Tě někdy, můj milý čtenáři, že tento dávný český kníže se musel už mnohokrát obrátit v hrobě? Kolikrát jen se jeho jméno stalo štítem pro nejrůznější aktivity? Dny svatováclavského piva. Svatováclavská kancelář v Cimrmanově Blaníku. Sejdeme se pod ocasem (koně sochy sv. Václava) v Praze. Svatováclavská orlice aneb kolaborace a protektorát. Svatováclavská koruna. Cimrmanovo České nebe. A ještě mnoho a mnoho jiných - určitě bys ve spolupráci se strejdou Googlem na nějaké další přišel, viď?

Nuž tedy - až budeš 28. září slavit jeho jmeniny, říkej si, že pochopit všechny souvislosti, které se s jeho jménem spojují, dá zabrat. Ale neboj se to alespoň zkusit.