Německý jazyk
Anglický jazyk
Český jazyk
, svátek má
Historie lounského gymnázia
autor: PhDr. Karel Mareš (související stránka absolventi GVH Louny)

Stoletá výročí jsou příležitostí nejen k oslavám, ale také k nejrůznějším ohlédnutím a bilancováním. Lounské gymnázium se právě letos dožívá tohoto okamžiku, a proto máme nejen příležitost zamyslet se nad jeho leckdy pohnutou historií a zprostředkovat mladším generacím okamžiky života školy, kterou navštěvovaly. Při tomto ohlédnutí do historie nelze nevzpomenout vynikající studie, kterou napsal r. 1946 při oslavě 50. výr. existence gymnázia do pamětního sborníku tehdejší ředitel Kamil Linhart. Poněvadž je ale tento tisk dnes již v podstatě nedostupný, podívejme se na historii lounské reálky od samého počátku.

V 80. letech minulého století se začaly Louny probouzet a rozrůstat a jako výraz sílícího sebevědomí se zde objevila myšlenka zřídit střední školu. Měla to být reálka a konkrétní podnět k jejímu založení vzešel v r. 1895 od tehdejšího lounského notáře JUDr. Valentina Stopky. Podporu našel i u starosty Petra Hilberta a již v únoru 1896 se kladně vyslovilo i městské zastupitelstvo. Byla zřízena zvláštní komise, která začala se získáváním informací a kontaktů u zemské školní rady a Ústřední matice školské v Praze. Reálka měla být státní, ale když se ukázalo, že prozatím na takové založení není naděje, bylo rozhodnuto zřídit ji na náklady obce. V březnu 1896 okresní zastupitelstvo schválilo statut zakládané školy a začalo jednání s panem Kreibichem, majitelem domu čp. 610 v Poděbradově ulici, aby jej prozatím propůjčil obci pro potřeby výuky. Majitel souhlasil a nájemní smlouva byla uzavřena do 15. září 1897, kdy se počítalo se stavbou vlastní školní budovy. Obecní zastupitelstvo ve snaze věci urychlit dokonce vyslalo delegaci na tehdejší ministerstvo kultu a vyučování do Vídně, ale mezitím již 4. května tento úřad povolil zřídit „soukromou reální školu s českou vyučovací řečí v Lounech z prostředků obce Loun“. Lze tedy tento den považovat za rozhodující pro vznik naší školy.

Byl vypsán konkurs na místo ředitele a rozeslána oznámení do okolních vesnic o možnosti studia. Do konkursu se přihlásilo 13 uchazečů, nakonec byl vybrán Alois Zdrahal z Hradce Králové, který přišel do Loun ve svých 39 letech a 16. července 1896 se ujal funkce. Byly otevřeny dvě třídy, celkem přijato 105 žáků. Dále byla vypsána místa pro učitele, vybráni byli: katecheta P. Antonín Petr z Jičína, skutečný učitel jazyků Karel Šubrt z Písku, skutečný učitel kreslení Josef Lyer z Kolína a pro přírodopis pomocný učitel Jan Kosík z Prahy. Prvním školníkem určen Maxmilián Šaroch z Loun. Nečekaně vysoký počet přihlášených žáků si vynutil zřízení pobočky v I. třídě, a tak byl dodatečně přijat Maxmilián Regal z Domažlic pro výuku češtiny a němčiny. Nová škola byla otevřena 19. září 1896 slavnostní mší a proslovem starosty dr. Hilberta. Začal tedy všední život lounské reálky.

Rozvoj školy byl podporován přízní města i soukromých dárců. Otázka chudých přespolních studentů byla řešena darem 408 zl., získaných za zkušební taxy, Občanská záložna v Lounech poskytla dalších 100 zl. a zřídila nadaci 1000 zl. pro vynikající, ale chudé žáky. Za podobným účelem vznikl r. 1897 Spolek pro podporování chudých studujících. V čele stál sám okresní hejtman, spolek věnoval každoročně vybraným studentům na vánoce prádlo a obuv. Působil až do r. 1943, kdy jej němečtí okupanti zrušili. Ze získaných peněz se hradily obědy, učebnice, přispívalo se na placení studentského ubytování. Z dalších darů byla zřízena na školním pozemku botanická zahrada, obec přispívala učitelům na nájemné. Přízeň nadřízených orgánů se projevovala především v hrazení školního rozpočtu. Na rok 1896 byl stanoven příjem 1020 zl., vydání ale 9336,66 zl., schodek 8313,66 zl. V následujícím roce byl příjem školy 4335,66 zl., výdaje ale 19 041,25 zl., což představovalo pasivní rozdíl 14706,05 zl.! O uhrazení těchto rozdílů se dělilo město a okresní úřad.

Škola byla tedy otevřena, ale dosud nezískala právo veřejnosti. 10. ledna 1897, po předchozí návštěvě příslušné komise, ministerstvo kultu a vyučování potřebný výnos vydalo. Tím se lounská reálka zařadila do sítě českého školství.

Velmi brzy se projevily potíže s nedostatkem místa, poněvadž Kreibichův dům nestačil. Začalo jednání se slavným architektem Kamilem Hilbertem o plánech na novou budovu, mezitím o prázdninách 1897 se reálka stěhovala prozatímně do nedávno postavené budovy chlapeckých škol (dnes zvláštní školy) v Poděbradově ulici. Koncem prosince 1897 dodal architekt Hilbert řediteli Zdrahalovi předběžný návrh novostavby. Zdrahal měl ke koncepci stavby řadu připomínek a dodejme dnes, že většinou oprávněných. Tak žádal, aby hlavní průčelí nebylo orientováno na západ pro odpolední pražící slunce, ale na jih, dále aby budova nebyla těsně u silnice, ale byla posunuta zpět a oddělena od komunikace parčíkem. Připomínky nebyly přijaty ani starostou Hilbertem (sledoval koncepci linie nově se tvořící ulice) ani jeho synem Kamilem a bez ohledu na další schvalování se v létě 1898 začalo stavět. Nic nezmohl ani vrchní krajský stavební inženýr, který navíc kritizoval, že proti hlavní frontě školy jsou v úzké ulici vysoké, a tedy stínící domy. Proti dvojici Hilbertů neměl nikdo šanci, ani zemská školní rada, která projekt nejprve neschválila. Stavělo se stejně a rozhodující byl vliv starostův. Koncem srpna 1899 se již do budovy stěhovaly lavice a školní rok 1899/1900 byl zahájen v novostavbě. Reálka měla již 5 tříd a 243 žáků. V listopadu téhož roku kapitulovala i zemská školní rada jako vrcholný nadřízený orgán a dodatečně povolila v nové budově vyučovat. Nyní se mělo podle dobových zvyklostí konat slavnostní otevření a vysvěcení . Je zajímavé, že k němu nikdy nedošlo, prý pro některé stavební závady, které nebyly ještě odstraněny (např. chybělo zábradlí u hlavního schodiště). Nicméně život školy šel svou cestou, v r. 1902 již byla reálka úplná a blížily se první maturity, k nimž se přihlásilo 16 studentů. Sbor měl v této době kromě ředitele 15 učitelů, ale docházelo v něm k častým změnám. Výdaje na školu byly značné a dosavadní způsob jejich úhrady, spočívající hlavně na městské pokladně, již nevyhovoval. Je zajímavé, že dřívější příznivec a do r. 1899 lounský starosta Petr Hilbert změnil svůj postoj a začal vůči škole vystupovat negativně – např. tvrdil, že se kupují příliš drahé pomůcky a zbytečnosti. I když v tom byl asi kus osobního zklamání plynoucího z potíží v politické činnosti, zůstávalo skutečností, že vydržování školy bylo nad síly města. Proto sílí snaha dosáhnout převzetí reálky státem. To se podařilo k 1. září 1904 a učitelé se tak stali státními zaměstnanci včetně práva a povinnosti při slavnostních příležitostech nosit úřednickou uniformu se šavlí. Stát ale převzal pouze část nákladů, zbytek – udržování budovy, vytápění, čištění atp. nadále musela hradit obec. Ta jmenovala zvláštního dozorce nad údržbou budovy, jímž byl zpravidla některý městský radní. Škola tak vstoupila do dalšího období existence jako „c.k. státní vyšší reálka“. To s sebou samozřejmě neslo povinnosti v podobě různých slavností a akcí, vyjadřujících loajalitu k vládě a „císařskému domu“. Jako většina podobných oficialit zůstávalo vše pouze na povrchu, jak ukázala účast studentů na bouřlivé demonstraci za všeobecné volební právo v Lounech 28. 11. 1905. Škola musela být onen den dokonce uzavřena. Opusťme teď na chvíli sled historických údajů a pokusme se trochu nahlédnout pod povrch života reálky. Atmosféru přelomu století přibližuje množství zápisů z porad a „vyšetřovacích protokolů.“ Dnes asi mnohé tehdy řešené problémy vzbudí úsměv, ale zkusme neposuzovat je našima očima.

Zaujme nás nepochybně vztah učitele a žáka. Až na nečetné výjimky (např. prof. Krátký) byl profesor vysoko povznesen nad studenty a jejich problémy. Dokládá to řada zmiňovaných vyšetřovacích protokolů, zabývajících se nejrůznějšími delikty.

Tak např. pedagogický sbor silně zaměstnávala otázka tanečních hodin a vůbec návštěva studentů na tanečních zábavách. Taneční byly vesměs odsuzovány jako mravně škodlivé, účast povolovala jmenovitě jednotlivým žákům pedagogická rada a to hlavně o prázdninách, aby nebyli studenti odváděni od učení. Ti samozřejmě často zákazů nedbali a z jejich vyšetřování se dozvídáme některé zajímavé dobové společenské názory. V r. 1906 byl Josef Havlíček dvakrát v týdnu spatřen na taneční zábavě, určené pro „nejširší obecenstvo“. Další přitěžující okolnost uvádí zápis: „Jest uvážiti, jakého druhu zábava ta byla a pro koho určena. Vždyť zúčastnily se jí děvečky!“ Nadto Havlíček zameškal následující neděli povinnou mši. Omlouval se originálním způsobem: v předchozí noci se mu zdálo, že je vyloučen z reálky, a z toho omdlel a zmeškal bohoslužby. Účast na taneční zábavě vysvětloval tím, že se svým bratrem dlouho do večera pil, a tak „ve zvláštním stavu, nevěda, co činí, tento ples, jehož se zúčastnily vesměs osoby služebné, navštivil“. Aby pak toho nebylo dosti, „ohlédl se způsobem rabiatním po prof. Borovi, který pohledu toho, jsa odvrácen, neviděl“. Jestliže odhlédneme od poněkud humorné stránky věci, zbývá nám zajímavý dobový názor na zařazení studenta do vyšší kategorie společenského žebříčku a z toho plynoucí nároky na pravidla chování.

Tuto úředně oficiální atmosféru reálky také přibližuje zápis ze zvláštní porady učitelského sboru, svolané 26. června 1900. V červenci se totiž měla konat studentská akademie s hudbou a žákovskou recitací. Její program musel být předem oznámen nadřízeným orgánům, kterým se ale nelíbila některá čísla. A tak zmiňovaná porada jednala o úpravě verše z Nerudovy Romance o Karlu IV. Nadřízený orgán měl totiž námitky proti verši „buď svatý rád, když není bit.“ Sbor se tedy jednomyslně usnesl na opravě „buď každý rád, když není bit.“ Avšak nekřivděme našim dávným kolegům jednostranným pohledem. Dokázali se také vzepřít úřednímu tlaku. V lednu 1906 byl obžalován pozdější významný historik dr. Rudolf Urbánek, že při povinném dozoru v kostele při mši se „provokativně“ nekřižuje. Neustoupil ani nátlaku ředitele Zdrahala, a tak věc předána „vyšší instanci“, tj. zemské školní radě v Praze. Odtud přišel hněvivý přípis, že dr. Urbánek jako státní zaměstnanec se musí podřídit všem příkazům a nařízením. O ukončení sporu zápis už bohužel nic neříká.

Veliká pozornost byla věnována na reálce hudbě. Už kolem r. 1900 zde existoval studentský orchestr, který vedl učitel tělocviku František Kraus. V zápisech a účetních dokladech nacházíme vyjmenovánu řadu nástrojů dechových i smyčcových, jejichž počet byl neustále doplňován. Zpěv přitom nebyl povinným předmětem.

Tato předválečná léta jsou také dobou studií Artura Brejského, Karla Konráda či Konstantina Biebla a Václava Hlavatého. Jim byly a jsou věnovány časté vzpomínkové příspěvky, jejichž počet nemáme v úmyslu zde rozmnožovat. Avšak na chvíli se zastavme u Konstantina Biebla. Ten – jak známo – lounskou reálku nedokončil a přešel v r. 1914 na gymnasium do Prahy. Jako důvod se tradičně uvádí nepřízeň prorakousky orientovaných lounských kantorů zejména humanitních předmětů. Dobové zápisy však podávají trochu jiný obraz: student Biebl měl potíže kázeňského charakteru a nevynikal ani přílišnou pílí – od tercie propadal z různých předmětů jak humanitních tak přírodovědných, což byl asi hlavní důvod jeho odchodu. Na velikosti básnické mu to samozřejmě nic neubírá, ostatně dostát tehdejším nárokům v kreslení, rýsování či v deskriptivě nebylo zrovna snadné a řada dnešních studentů by měla nedozírné potíže.

Dalším problémem byla koedukace, dlouho zapovězená. Dívky směly nejprve studovat pouze soukromě (tzv. privatistky) a „hospitovat“ při vyučování. První privatistkou na naší škole se stala v r. 1907 Bedřiška Houšková, po ní následovaly další dívky. Koedukace se ale plně prosadila až po 1. světové válce.

Zlepšovalo se vybavení školy. V roce 1913 se začalo s elektrifikací budovy, zatím pouze v přízemí a v 1. patře. V témže roce majitel lounského cukrovaru Matěj Valtera založil tzv. Valterovu nadaci ve prospěch chudých studentů. Představovala na tehdejší dobu značnou částku 20 000 zl. a měla sloužit především k placení obědů. Podobně jako jiné nadace skončila po r. 1948. S Valterovým jménem se setkáváme už v r. 1910, kdy zakoupil a daroval škole astronomický dalekohled, dodnes instalovaný v gymnaziální hvězdárně. Její stavba však představovala problém, především zřízení otáčecí kopule, takže vše bylo dokončeno až v roce 1928-29.

Vývoj událostí spěl nezadržitelně k první světové válce. Měsíc po sarajevském atentátu, 26. července 1914, byla vyhlášena mobilizace, která hned na počátku postihla profesory Ladmana, Hynka, Nachmilnera a Buňatu, brzy nato Bubníka a Putnu. Žáci museli nastoupit na brigády do zemědělství, do cukrovaru, studenti starší 18 let narukovali na frontu. Před odjezdem skládali zkrácenou tzv. válečnou maturitu, první proběhly už v říjnu 1914. V květnu 1915 bylo odvedeno 9 členů sboru a výuka byla téměř znemožněna. Učitelé, kteří nemuseli nastoupit přímo do války, museli asistovat při rekvizicích obilí, brambor, při nejrůznějších sbírkách, k nimž bylo ostatně využíváno i žactvo. K tomu přistupoval nedostatek potravin, ale i uhlí a dříví, takže od února do konce března 1918 musela být výuka přerušena kvůli zimě. Válka si nakonec vyžádala 5 obětí z řad profesorů a 39 z řad žactva.

28. říjen 1918 proběhl v Lounech za aktivní účasti studentů. Zprávy o pádu Rakouska dorazily do města kolem 10. hodiny dopoledne a hned se formoval studentský průvod pod vedením ambiciózního žáka Jana Klepetáře. Žáci odstraňovali rakouské znaky, na budově školy bylo otlučeno c.k. z názvu reálky a tato písmena zmizela i ze školních razítek. Žactvo bylo stále velmi aktivní, účastnilo se demonstrací ve městě, ba dokonce se mezi studenty objevily návrhy na sesazení ředitele Zdrahala pro jeho příliš loajální prorakouský postoj.

Vyučovat se začalo až 5. listopadu, nejprve však se konala slavnost ke vzniku republiky. Studenti reálky pokračovali v popřevratovém nadšení a pokoušeli se o zřízení samosprávy ve škole, v čele byl opět ambiciózní Jan Klepetář. Žádali zřízení knihovny spravované žactvem, organizovali dozory na chodbách školy, založili výborný časopis „Cíl“ a studentské kvarteto. Zároveň začínali odmítat povinnou návštěvu kostela a církevních akcí. Postupně se situace uklidňovala, studentské hnutí doznívalo a nastoupily všední starosti. Výtěžkem této bouřlivé doby bylo založení Všestudentského spolku r. 1920, který nahradil starší spolek Krakovec. Byl založen vysokoškoláky, vesměs absolventy lounské reálky, ale otevřen byl i pro středoškoláky. Zprvu byl v napjatých vztazích k učitelskému sboru, jehož některým členům se zdál příliš levicově zaměřený, a situace dospěla až k přímému zákazu členství pro studenty lounské reálky. Teprve později, hlavně změnami ve vedení spolku, se poměry zlepšily a vytvořily se velmi dobré vztahy ke škole.

Rozsáhlé změny prodělával učitelský sbor. Někteří vyučující byli povoláni na Slovensko, Kamil Linhart dokonce až do Berehova na Podkarpatské Rusi. Jiní byli přeloženi na školy v Čechách, prof. Musil se stal ředitelem gymnázia v Mostě. V rámci těchto změn přichází na školu v r. 1919 jako mladý kantor také Václav Hlavatý, který ale již v r. 1923 odchází do Prahy. Škola získává nový název – státní reálka.

Koncem školního roku 1925/26 odešel do penze první ředitel Alois Zdrahal, který stál v čele reálky 30 let. Zatímním správcem byl jmenován Jan Bor, který odešel do výslužby v r. 1928 jako poslední člen předválečného učitelského sboru. Ředitelem se stává po návratu z Mostu Ladislav Musil. Nyní bylo možné zahájit naléhavé změny a úpravy ve škole. Budova byla značně zchátralá, proto začala rozsáhlá oprava střechy, fasády a ústředního topení. Byla upravena školní zahrada a hřiště, kolem něho vysázeny moruše, škola se pak pokoušela o chov bource morušového. Do ředitelny byl zaveden telefon a v roce 1936/37 budova vybavena školním rozhlasem. K 10. výročí vzniku republiky byla ve vestibulu školy odhalena pamětní deska se jmény obětí 1. světové války z řad profesorů a žáků.

Novinkou se stalo zřízení „rodičovského sdružení“. Byla to věc netradiční, přijímaná s nedůvěrou. Nakonec bylo sdružení v r. 1931 založeno, prvním předsedou se stal ředitel okresní nemocnice MUDr. Oldřich Zelenka. Obavy ze zasahování rodičů do pedagogických záležitostí se nesplnily, naopak se sdružení během doby projevilo jako platný pomocník především finanční pomocí, získávanou z členských příspěvků a z pořádání odpoledních zábav či akademií.

Škola se v meziválečné době velmi aktivně zapojovala do společenského a kulturního života ve městě, vyučující pracovali v osvětových sborech, konali odborné přednášky v Lounech i v okolí, připravili účast reálky na Severočeské výstavě v Lounech v r. 1931, kterou navštívil i president Masaryk. Dějepisec prof. Linhart vedl městské muzeum, spravoval městský archiv a napsal řadu vlastivědných článků. Prof. Rybka zastával funkci okresního školního inspektora a v letech 1923 – 1925 byl lounským starostou.

V životě školy se od poloviny 20. let chystala závažná změna. Na návrh městské rady měla být reálka přeměněna na tzv. reformní reálné gymnázium, tj. mělo dojít ke sblížení zaměření humanitního a technického. Jednalo se totiž o to, že absolvent reálky musel skládat doplňující maturitu z latiny, jestliže chtěl studovat na univerzitě. Reformní reálná gymnázia se v praxi příliš neosvědčila a naopak se prosazovala reálná gymnázia. I sbor lounské reálky se postupně přikláněl k tomuto typu školy, a tak na základě žádosti města k ministerstvu školství byla reálka od 1. září 1934 změněna v reálné osmileté gymnázium typy střední školy, tj. reálka a reálné gymnázium, přičemž poslední maturity reálky se konaly v r. 1938. Změnil se samozřejmě i studijní plán školy a začalo povinné vyučování latině, první latinářkou se stala prof. Adéla Šedivá z Kolína. ĺ Z meziválečné doby máme také doloženu zprávu o velkém nebezpečí, díky němuž naše škola málem následovala osud Národního divadla. Během prázdnin 1930 se opravovaly střešní plechové žlaby a nezbytnou klempířskou pomůckou bylo tenkrát žhavé uhlí. Dělníci zanechali v polední přestávce uhlíky na střeše a vítr jich několik zavál na půdu. Zde začala hořet podlaha a celé druhé poschodí se naplnilo kouřem. Požár byl naštěstí včas objeven a uhašen, shořela pouze nevelká část střechy, škodu musel uhradit majitel klempířské firmy.

Klidné období práce a rozvoje školy přerušily tragické události roku 1938. Školní rok začal obvyklým způsobem, ale již 14. září nastoupil vojenskou službu prof. Karel Růžička a zanedlouho po něm i prof. Otto Drahoš. Na lounské gymnázium se hlásí studenti ze severočeských středních škol, kteří museli odejít ze svých domovů. 10. října byla budova zabrána pro evakuované četnictvo a výuka přerušena až do 20. října. Brzy nato se sem přivážely věci z českých škol z pohraničí: z gymnázia v Mostě a v Duchcově, ze žateckého učitelského ústavu a mostecké průmyslovky, ocitla se zde i část okresního úřadu z Bíliny. Především ale přibylo 152 nových žáků ze zabraného pohraničí a vyučovalo se v 17 třídách. Studenti seděli i na zemi, byli bez knih a bez pomůcek. Na tom ale nebylo dost – do budovy gymnázia byla prozatímně umístěna nově zřízená městská obchodní akademie, pak obchodní akademie z Teplic a učitelský ústav ze Žatce, celkem zde bylo soustředěno 1126 žáků!

Spád událostí byl rychlý a 15. března 1939 projíždějí přes Louny německé kolony směrem na Prahu. Týž den prof. Karel Procházka strhl na ulici čerstvě vylepený plakát německého velení, iniciativní městský strážník jej zatkl, byl prozatímně suspendován a následovalo disciplinární řízení. Byly propuštěny vdané učitelky, proto musela odejít prof. Plocková – Fetterová, Bártová – Gregorová a Kroupová – Bušková, dobrovolně odešel dr. Míčko. O prázdninách 1940 se objevily dvojjazyčné nápisy ve škole i na razítkách a úředních písemnostech.

Okupanti se snažili snížit počet českých studentů, proto byly např. stanovovány průměry známek jako podmínka pro další studium a samozřejmě museli odejít žáci židovského původu. Následovala zvláštní prázdninová soustředění studentů, na nichž němečtí „pozorovatelé“ zkoumali arijské a nearijské znaky. Přišly také změny v osnovách: omezen dějepis, vyučovány hlavně dějiny německé a samozřejmě maximální pozornost se věnovala němčině. V některých předmětech se muselo maturovat německy pod dohledem příslušného okupačního komisaře.

V březnu 1943 začalo pracovní nasazování studentů. Postihlo nejprve 42 žá ků z oktáv, řádnou maturitu konaly pouze zbylé studentky. Toto násilné nasazování pokračovalo i v roce 1944 a dokonce ještě v březnu 1945, kdy bylo 11 studentů posláno kopat zákopy na Moravu. Nejhůře byli postiženi septimáni ze školního roku 1943/44, poněvadž oktáva nebyla vůbec v r. 1944/45 otevřena a všichni byli totálně nasazeni. Nejvážnější – a také nejznámější – incident se odehrál v únoru 1943, kdy hlouček studentů náhodně odkopl kamínek či úlomek malty směrem k německému vládnímu komisaři dr. Rochlitzerovi. Několik studentů bylo zatčeno, hrozilo uzavření školy. Nakonec po dohodě ředitele Linharta s rodiči tři z obviněných přestoupili na slánské gymnasium. Vyučující byli nuceni navštěvovat neustálé kursy a přednášky, během roku 1942 všichni museli skládat zkoušku z němčiny. Začalo rovněž jejich totální nasazování, které postihlo nakonec celkem 11 profesorů. Škole se nevyhnuly ani přímé represe: 4. června 1942 byla na udání zatčena prof. Štěpánka Chovaňáková přímo uprostřed maturit a odvezena na kladenské gestapo, ale 13. června byla propuštěna. Krátce předtím, 11. února, byli zatčeni prof. Bořislav Horák a prof. Josef Koželuh spolu s 28 dalšími lounskými občany za to, že několik dní předtím nikdo nepomohl německému vojákovi, jenž upadl na chodníku. Byli odvezeni do Terezína, odkud se prof Koželuh vrátil v květnu 1942, prof. Horák však až v prosinci t.r. Z vestibulu musela být sejmuta pamětní deska se jmény obětí 1. světové války.

Tíživý byl i neustálý nedostatek prostor, poněvadž do budovy gymnázia byly přemisťovány další školy. Až do počátku školního roku 1940/41 zde byla obchodní akademie, poté se stěhovala do vlastní budovy. Ale brzy byla místo ní do gymnazijní budovy přestěhována dívčí měšťanka, poněvadž její školu zabrala německá armáda.. V září 1942 putovala do obchodní akademie, na její místo však přišla chlapecká měšťanka. Tělocvičnu zabrala německá škola a večer se ještě konaly kursy němčiny pro lounské železničáře. Přesto se stále vyučovalo a s velikou námahou byl udržován chod školy. Na konci roku 1944 však nastalo prudké zhoršení situace.

16. listopadu byla škola zabrána pro německé uprchlíky z jižního Maďarska. Těch bylo nakonec téměř 500, většinou ženy, děti a starci. Budova se změnila v uprchlický tábor a její zařízení tím samozřejmě nesmírně trpělo. Jako náhrada byly gymnáziu přiděleny 4 třídy v cítolibském zámku, kam ale postupně nebylo možné docházet z obavy před hloubkovými nálety. Proto bylo zavedeno tzv. úlohové vyučování, tj. žáci si chodili pouze pro úkoly do budovy obchodní akademie v Lounech. Když i ta byla zabrána Němci, docházeli studenti vždy v pátek odpoledne do loutkového divadla. Je samozřejmé, že přespolní žáci pro úkoly stejně nechodili a výuka v podstatě ustala.

Osvobození konečně umožnilo obnovit život školy. Byl to však zdlouhavý proces, poněvadž budova zůstávala plná nejrůznějších uprchlíků. Vyučování začalo až počátkem června, ale v obchodní akademii, protože budova gymnázia stále nebyla schopná provozu. Teprve 16. června byla definitivně upravena a bylo možno zjistit rozsah škod. Místnosti musely být důkladně desinfikovány a vymalovány, zejména bylo třeba vyhubit spousty hmyzu.

Lounské gymnázium vstupovalo do 50. roku existence a zároveň do měnících se politických poměrů. Do všech tříd byla zavedena ruština a politická výchova. Podobně jako v r. 1918 se i nyní žactvo pokoušelo o ustavení samosprávy a vznikla studentská rada, která vystoupila s ambiciózním programem činnosti. Začaly také přípravy na oslavy 50. výročí založení, které proběhly v r. 1946 a symbolickou záštitu nad nimi převzal dokonce tehdejší ministr školství a osvěty JUDr. Jaroslav Stránský. V rámci oslav byl vydán obsažný památník Padesát let střední školy v Lounech, dnes už bohužel prakticky nedostupný .Přinesl velmi podrobné líčení života reálky a gymnázia od r. 1896 a řadu vzpomínek na významné absolventy i vyučující (např. malíř Vratislav Nechleba, Adolf Böhm a další). Seznam abiturientů ukázal, že školou prošlo za oněch 50 let téměř 1700 studentů.

Přípravy oslav začaly už na jaře 1946, kdy byl sestaven přípravný výbor v čele s ředitelem Kamilem Linhartem a finanční komise pod vedením prof. Adolfa Babušky. Ta měla za úkol mj. opatřovat finance formou prodeje inzerce v připravovaném sborníku, touto cestou získáno však jen 10 000 Kčs. Další peníze byly postupně opatřovány z příspěvků lounských podnikatelů a různých korporací, pomáhalo i rodičovské sdružení. Prof. Jaroslav Mařík vytvořil „pamětní list“ kreslený na pergamenu a vázaný v kůži. Zvláštní delegace gymnasia jej odvezla do Prahy a předala ministru Stránskému. V září se objevily nečekané komplikace: na poslední chvíli odmítli zajistit pohoštění účastníků oslav restauratér ze Sklípku v sokolovně a hoteliér Kudrna z hotelu Koruna. Vypomohli vojáci z lounské posádky a uvařili guláš, který se pak podával v den oslavy. Samotná slavnost začala v sobotu 14. září. Dopoledne byla v budově obchodní akademie otevřena výstava malířů – absolventů lounského gymnasia Sedloně, Maříka, Pittermanna, Rudolfa. Ve škole samé pracovala vítací a ubytovací komise, kterou vedl prof. Novák, v kreslírně ve 2. patře (dnes už bohužel zrušené) byla instalována výstavka z historie školy. Večer proběhlo setkání účastníků v sále sokolovny, podle dobových zpráv přišlo asi 700 lidí. Zde pak začala následující den 15. září dopoledne slavnostní schůze s nezbytnými projevy – mj. ředitel Linhart, zemský školní inspektor Fiala, profesoři Krátký a Musil, za bývalé žáky promluvil ústřední ředitel Elektrických podniků hl. města Prahy ing. Běšínský a mnozí další, řečnilo se přes dvě hodiny. Byla poslána zdravice presidentu Benešovi. Díky dr. Stránskému ministerstvo školství zakoupilo 223 slavnostních almanachů a rozeslalo je po středních školách v Čechách a na Moravě. Velice úspěšné oslavy zakončila odpolední taneční zábava v sále hostince Zastávka. Do všedního života školy se začaly promítat nové skutečnosti. Narůstaly brigády při sklizni chmele, řepy, brambor, ba na podzim 1946 30 studentů a studentek z nejvyšších ročníků bylo odesláno na 14 dní do jakéhosi pastvinářského družstva v Doupově ošetřovat dobytek. V činnosti se pokoušela pokračovat žákovská samospráva, kterou vedl student Otakar Bartoš, snažila se vydávat časopis „Nástup“. V zimě 1946/47 se však objevily závažné potíže s ústředním topením, roli sehrál i nedostatek uhlí, a tak muselo být vyučování několikrát přerušeno. Oprava topení se protahovala až do jara 1948. Události v únoru 1948 se samozřejmě svými důsledky dotkly i lounského gymnázia, avšak 24. února, kdy tehdejší Ústřední rada odborů vyhlásila proslulou generální stávku, se na škole konalo pochodové cvičení. Nicméně školní kronika přímo symbolicky končí posledním zápisem z 28. února 1948. Nastávalo období dalekosáhlých změn, které bohužel nebyly ku prospěchu školy.

Odešel dlouholetý ředitel Kamil Linhart, který vedl gymnázium v pohnutých letech okupace. Na jeho místo byl jmenován Bořislav Horák a po ročním působení se ve školním roce 1948/49 stal ředitelem Vratislav Novák, vyučující na škole již od r. 1924. Začínaly hluboké zásahy do školství počínaje tzv. jednotnou školou, prosazenou tehdejším ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Hlavní úder přišel v r. 1953 zřízením třístupňového vzdělávacího systému: 1. a 2. stupeň tvořily tzv. osmiletou střední školu (tj. 1.-8. postupný ročník), na to navazoval třetí stupeň, který však již nepředstavovalo gymnázium, nýbrž jedenáctiletá střední škola (9.-11. ročník, zkráceně JSŠ). Znamenalo to likvidaci osvědčeného typu školy s dlouholetou tradicí a vysokou úrovní. Hned týž rok (tj. 1953/54) musel odejít z funkce ředitele Vratislav Novák a do čela školy byl postaven Václav Šebek. Zásah šel dále: spojením s vedlejší tzv. chlapeckou školou vznikl mamutí kolos, který navštěvovalo v uvedeném roce 1065 žáků. V 1. poschodí byla mezi oběma budovami probourána zeď a vznikl veliký komplex v praxi těžko zvládnutelný. Sbor gymnázia byl doslova rozehnán, neboť pro 3. stupeň zbyly pouhé tři třídy.Profesoři byli přeloženi na 2. stupeň nebo posláni na venkovské školy. Nejlépe si uděláme představu o postavení maturitního studia, když si uvědomíme, že v jedné škole pod jedním vedením byly spojeny třídy od první až po maturitní, na jejichž potřeby a problémy logicky moc času nezbývalo. Projevilo se to i ve značném poklesu zájmu veřejnosti o studium na JSŠ, neboť probíhající změny nevzbuzovaly důvěru. Lze říci, že ředitel Šebek se snažil se všech sil zlikvidovat gymnaziální tradici, což se mu bohužel do velké míry podařilo. Tak byla zničena bohatá učitelská knihovna (část zachráněna v lounském archivu), zničeny bohaté sbírky kreslířských pomůcek, postižen fyzikální kabinet a ani před historickými tably se útok nezastavil – jejich sbírka počínající prvními maturitami před 1. světovou válkou byla vyhozena a z velké části zničena.

Chod školy narušovalo stálé přemisťování tříd, kabinetů, sborovny. Stěhování nakonec vyvrcholilo vyhnáním 3. stupně do budovy bývalé obchodní akademie, kde chybělo jakékoliv potřebné vybavení. Nebyly odborné učebny, laboratorní práce se konaly na chodbách, na chemii a těl. výchovu museli žáci chodit do staré budovy. Zde pak byl skutečný zmatek: 1.-8. třída JSŠ, tři třídy 1. osmileté střední školy a 4 třídy 2. osmileté střední školy. Až ve školním roce 1959/60 se podařilo novému řediteli Josefu Dittrichovi docílit vrácení studentských tříd do původní budovy.

Nedílnou součástí školního života se staly četné zemědělské brigády, pro učitele pak nejrůznější školení, „boje proti propadání“ atp. Je samozřejmé, že to úrovni výuky nepřidávalo. Kontroly sledovaly politickou vhodnost či nevhodnost výuky, výzdoby a maturit. Inspekci vykonávali lidé, kteří neměli představu o problematice a práci 3. stupně a podle toho vypadaly jejich závěry. Velký vliv měla škol ní organizace Československého svazu mládeže, jejíž funkcionáři vyhotovovali posudky na své spolužáky, překvapující leckdy nečekanou tvrdostí a bezohledností. Pro vstup na vysokou školu byl rozhodující tzv. kádrový původ, tj. postoje a pracovní zařazení rodičů.

Ze studentské činnosti této doby zřetelně vyniká astronomický kroužek, založený v r. 1951 pod vedením prof. Karla Šimůnka. Využíval gymnaziální hvězdárnu, popularizoval astronomii mezi veřejností, pořádal výstavy, vydával vlastní časopis. Získal i pověst v odborných kruzích některými odbornými akcemi (např. zdařilým fotografováním zatmění Slunce). Jeho členové se scházeli na pravidelných sezeních na hvězdárně nebo ve fyzikálním kabinetě, vznikala kamarádská parta. Činnost kroužku pokračovala i v 60. letech a v podstatě skončila odchodem prof. Šimůnka do důchodu. Pozdější pokusy o oživení měly jen krátké trvání.

Ve školním roce 1959/60 se konečně změnilo vedení. Byl odvolán ředitel Šebek a na jeho místo nastoupil již zmiňovaný Josef Dottrich. Budova byla v zoufalém stavu: zdemolovaná tělocvična, opadávající fasáda, zcela zničený plot kolem dvora nemluvě o zdevastovaném vnitřním zařízení. Bylo nutno ihned začít s opravami: obnoven plot, v r. 1961 opravena fasáda a vyměněna okna do Poděbradovy ulice, v následujících letech se totéž podařilo směrem do dvora. Byl nakoupen nový nábytek a opraveny kotle, nicméně i poté zejména v krajních rohových místnostech byla při nízké venkovní teplotě citelná zima.

V roce 1962/63 přišla další změna – vznikla střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ) jako tříletá a žáci do ní nastupovali po absolvování základní devítileté školní docházky. Proti dřívější jedenáctiletce to byl znatelný pokrok, nicméně návrat k tradici to neznamenalo. Stále přetrvávaly tendence z dřívější JSŠ, trvaly četné zemědělské brigády na úkor vyučovací doby a v rámci tzv. sbližování školy se životem pokračovala polytechnizace výuky: součástí učebního plánu byla praxe, tj. jeden den v týdnu žáci navštěvovali různé lounské podniky včetně státního statku, měli získávat odborné pracovní poznatky a v lepším případě obdržet cosi jako výuční list. Lze bez nadsázky říci, že v naprosté většině se jednalo o zmařený čas bez praktického užitku.

Důležitý byl pro naši školu rok 1964, kdy konečně byla organizačně oddělena SVVŠ od 3. ZDŠ. Vznikly tak dvě samostatné školy, každá se svým vedením, ovšem umístěné stále v jedné budově. SVVŠ přešla pod přímé pedagogické řízení odboru školství a kultury Krajského národního výboru v Ústí nad Labem a získala také správu gymnaziální budovy, takže konečně po dlouhé době byla střední škola „doma“ a mohla se zaměřit na svůj stěžejní úkol – připravovat pro studium na vysokých školách.

Snahou o navázání na dobré tradice gymnázia byly oslavy výročí školy, které se konaly naposledy v r. 1946 a poté byly úmyslně opomíjeny. Samozřejmě také přestaly vycházet pravidelné výroční zprávy, poslední spatřila světlo světa takřka symbolicky v r. 1948. Až v roce 1966 škola oslavila 70. výročí založení setkáním absolventů všech ročníků, vzpomínkovou slavností ĺa vydáním velmi pěkného pamětního sborníku. Do dalšího vývoje školy zasáhly události roku 1968. Nejprve veliké nadšení a pocit, že nyní se otvírá možnost navázat na nejlepší tradice dřívějšího gymnázia po stránce obsahové i formální. A tak se vrací původní název, do učebního plánu se zavádí povinná latina. Při gymnáziu vznikla dívčí odborná škola, zrušená v r. 1971. Radost netrvala dlouho a po tvrdém vystřízlivění v srpnu následovaly další známé akce. Přišly tzv. prověrky členů KSČ, na jejichž základě byl z funkce ředitele odvolán Josef Dittrich, který nakonec musel školu úplně opustit. Na jeho místo po složitém jednání (nejprve byl totiž také označen jako „pravicový exponent“) přichází dlouholetý vyučující naší školy Václav Šlajcher, známý v lounské veřejnosti svým velikým podílem na rozvoji kulturního života. Začínalo období „normalizace“, je však třeba objektivně říci, že lounského gymnázia se nesporně zásluhou vedení nedotklo tak těžce jako jiných škol.

Nicméně život gymnázia šel dál a v červnu r. 1971 byla poprvé uspořádána sportovní soutěž pro žáky středních škol, nazvaná příznačně Gymnaziáda. Soutěžilo se v odbíjené, košíkové a proběhl šachový turnaj. Akce se vydařila a bylo rozhodnuto v ní v příštích letech pokračovat, bohužel v r. 1973 se konal poslední ročník. Rok 1971 byl vůbec sportovně bohatý: byla založena Tělovýchovná jednota gymnázium Louny, předsedou se stal prof. Jiří Chrostek. Za jeho vedení vznikl velmi úspěšný oddíl volejbalistek, který se propracoval až do krajského přeboru. K dispozici měl nové antukové hřiště, které si vybudovali sami studenti pod vedením prof. Chrostka a Volfa na místě poničeného dvora. Areál slouží svému účelu dodnes. V téže době byla rovněž z velké části svépomocí pod vedením prof. Václava Šnobla vystavěna loděnice v městském parku Na výstavišti na břehu Ohře. Stala se základnou agilního vodáckého oddílu, který pořádal pravidelné prázdninové sjíždění řek.

Pro činnost školy byl velkým přínosem odchod 3. ZDŠ z budovy v r. 1972. Konečně tak všechny prostory opět sloužily tomu, pro koho byly původně určeny – gymnáziu. To umožnilo další úpravy, které už probíhaly za vedení nového ředitele, jímž se stal v r. 1972 Leonid Kalugin, opět dlouholetý vyučující naší školy. Byla zřízena odborná pracovna biologie, podstatně zlepšena chemická laboratoř, v suterénu školy vznikly šatny pro studenty. Následovala úprava dlažby na chodbách, ve dvoře u tělocvičny postaven skleník a k tělocvičně přistavěn trakt pro nářaďovnu.

V roce 1973 byla navázána družba s gymnáziem v Lučenci. První delegaci naší školy tvořilo 30 studentů s prof. Marií Škaloudovou a Karlem Marešem. Přijetí na Slovensku bylo velmi přátelské, naši studenti byli ubytováni v rodinách lučeneckých spolužáků. Následující rok navštívila lounské gymnázium obdobná návštěva z Lučence a styky mezi oběma školami pokračovaly až do rozpadu republiky. Podobné přátelské vztahy vznikly se střední školou v Zschoppau v Německu.

Rok 1975 přinesl další organizační změny. Školství přecházelo na tzv. novou výchovně vzdělávací koncepci, která měla podle nadřízených orgánů způsobit převrat ve výuce a pozvednout ji na nebývalou úroveň. V praxi byl ovšem výsledek trochu jiný. Změna nastala mj. v délce škol ní docházky na základní školu, která se zkracoval a na osm let. Vznikla tak jedna třída žáků o rok mladších ve srovnání s ostatními prvními ročníky, novinkou také byla třída s pedagogickým zaměřením. Ustálil se systém trojtřídních ročníků (A,B,C) a vznikla jakási nechtěná tradice – třídy C byly čistě dívčí.

80. výročí založení vzpomněla škola v roce 1976. Přijelo 1400 absolventů, uskutečnila se řada kulturních akcí, sportovních utkání, vyvrcholením byl majálesový průvod městem. Pokračovaly také změny v náplni výuky. Asi největším zásahem byla opět tzv. polytechnizace výuky. V určitém smyslu to byl návrat do minulosti 50. a 60. let k věcem, které se příliš neosvědčily. Zaváděly se tzv. odborné bloky (strojírenský, chemický, administrativní), z nichž žáci museli povinně maturovat. S tím byla opět spojena praxe studentů v továrnách, úřadech, zemědělských podnicích vždy na konci školního roku. Pobyt v těchto zařízeních neměl v naprosté většině význam a vznikal tak jakýsi nepodařený kříženec s průmyslovou školou.

Další novinkou bylo zřízení pedagogické nástavby při gymnáziu, oficiálně zvané elokovaná třída pedagogické školy Litoměřice. Její absolventky získaly maturitou kvalifikaci učitelek pro mateřské školy. Činnost této nástavby skončila školním rokem 1981/82.

Počátkem 80. let byl obohacen sportovní život gymnázia: pod vedením prof. Jaroslava Čásy vznikl softbalový oddíl. Těšil se značnému zájmu studentů, pořádal pravidelná prázdninová soustředění a postupně získával i sportovní úspěchy. Řada studentů se do něho vracela i po maturitě.

Pokračovala tradice pětiletých oslav založení školy. V roce 1981 přijelo dokonce 1850 účastníků, někteří ještě z doby před první světovou válkou. Opět se ukázal hezký vztah abiturientů k „jejich“ škole, i když pro učitelský sbor a pomocníky z řad veřejnosti to vždy znamenalo značné pracovní a organizační vypětí. V podobné hezké atmosféře proběhly i oslavy 90. výročí v r. 1986 a 95. výr. v roce 1991.

Smutná událost postihla školu v roce 1987, kdy řady kolegů opustil v aktivním věku dlouholetý výborný vyučující chemie prof. Václav Šnobl, který podlehl v zápase s dlouhou, těžkou nemocí. V polovině 80. let konečně i k nám dorazila vlna nastupující počítačové techniky, zatím ovšem ještě nesměle a s potížemi. Mnozí z nás si jistě pamatují, s jakou slávou a obdivem byl přijat první počítač na škole, malý Spectrum ZX 81, po němž pak následovaly domácí IQ 151, bohužel značně těžkopádné a poruchové. Nicméně i tak vznikl kroužek výpočetní techniky a začalo seznamování s elektronikou.

V roce 1987 odešel do důchodu ředitel Leonid Kalugin, na jeho místo jmenován ing. Jiří Hora. Napětí v celé společnosti narůstalo, úměrně tomu sílil i dohled nadřízených orgánů na školu. Inspekce často nesledovaly ani tak stránku odbornou jako ideologickou, hodnotil se odběr předepsaných tiskovin mezi žactvem i kantory. Počátkem listopadu 1989 zahájil inspekci krajský školní inspektor. Užaslí kantoři se mj. dozvídali, že kolonky v třídním výkazu se smějí proškrtávat pouze z levého horního rohu do pravého dolního, že kontrolní poznámky se mohou psát pouze zelenou barvou atp. Do zdárného konce však inspekce nedospěla. Události 17. listopadu se brzy projevily v návštěvách vysokoškolských studentů – absolventů gymnázia, přivážejících bližší údaje o tom, co se vlastně děje. Doslova v poslední chvíli se snažili zareagovat vedoucí funkcionáři OV KSČ a pozvali 22. listopadu studenty 4. ročníku k besedě. Akce dopadla neslavně. Ukázalo se, že tito činitelé již dávno nejsou schopni vést dialog, konfrontovat své názory s názory jiných či snad dokonce na jiný názor přistoupit. V pondělí 27. listopadu se konalo shromáždění vyučujících a studentů ve školní tělocvičně, vyznělo na podporu požadovaných změn ve státě. Studenti zároveň odmítli ztrnulou a neživou svazáckou organizaci.

Začaly diskuse o personálních změnách ve vedení školy. Dosavadní ředitel ing. Hora odstoupil a v konkursu 14. března 1990 byl zvolen na jeho místo prof. Jiří Chrostek, opět dlouholetý vyučující lounského gymnázia. Porady o další podobě školy vyústily v rozhodnutí otevřít i na naší škole primu pro žáky z 5. tříd. Zájem mezi rodiči byl mimořádný a umožnil vybrat z uchazečů skutečně kvalitní studenty.

Škola stále procházela četnými změnami ve vnitřním vybavení. Jmenujme alespoň generální opravu elektroinstalace nebo výměnu topných rozvodů a instalaci plynových kotlů či zřízení počítačové učebny. Do učebního plánu bylo zařazeno téměř dvacet výběrových volitelných předmětů, studenti navazují kontakty s vrstevníky z Francie a Německa, podnikají se zájezdy do Anglie, Italie, Španělska či Holandska. Mladé generaci se tak otvírají zcela nové možnosti a lze konečně také navázat na tradici: v listopadu 1992 bylo lounské gymnázium slavnostně pojmenováno Gymnáziem Václava Hlavatého. Tento lounský rodák a matematik světové proslulosti na zdejší reálce maturoval a krátce po vzniku republiky i učil. I když po roce 1948 odešel do emigrace, udržoval kontakt s rodnou zemí, do níž však mu nebylo dopřáno se vrátit.

„Labitur occulte volubilis aetas“ neboli „skrytě plyne prchavý čas“, praví římský klasik a lounské gymnázium slaví další kulaté jubileum – 110 let od svého vzniku. Sté výročí poskytlo příležitost připomenout si dlouhý časový úsek v životě školy. Dnes chceme navázat stručným přehledem toho, co gymnázium, jeho vyučující a studenti prožili v uplynulém desetiletí.

Vzpomínání začneme velkými stoletými oslavami, které mají jejich účastníci jistě ještě v paměti. Prologem oslav bylo otevření výstavy z historie gymnázia 7. května v lounském muzeu. Vlastní oslavy se konaly 7. – 9. června. Začaly obvyklou prezentací účastníků, jejichž počet nakonec dosáhl čísla 1613. Pozvání také přijalo čtyřicet bývalých kantorů, nejstarší mezi nimi prof. Mikeš a Růžička, kteří působili na škole ve 30. letech a v době okupace. Oslavy byly již tradičně zahájeny 8. června dopoledne na školním hřišti, vedle oficiálních hostů – zástupců vedení města, školského úřadu, ministerstva školství a sponzorských podniků – jsme přivítali delegaci z družebního gymnázia v Lučenci – ředitele Jána Šufliarského a jeho zástupce Straška.

Pro absolventy byly připraveny různé akce: školní akademie, koncert pěveckého sboru gymnázia v chrámu sv. Mikuláše, literární kabaret k historii školy z tvorby žáků i kantorů v Městské knihovně, výstup na Oblík a samozřejmě sportovní utkání. Vyvrcholením byla večerní setkání absolventů a následující den průvod městem. Přípravy znamenaly veliké pracovní a organizační vypětí pro celou školu, odměnou byla spokojenost účastníků.

Následovaly všední dny a měsíce školního života. Měnila se postupně délka studia. Po roce 1990 bylo vedle čtyřletého studia otevřeno studium sedmileté, takže v ročníku byla jedna třída čtyřletá a dvě třídy sedmileté. Od počátku školního roku 1994-95 se postupně přecházelo na osmileté studium, poslední maturity v septimách proběhly ve školním roce 2000-2001. Současný stav tedy tvoří jedna třída čtyřletého a jedna třída osmiletého studia, celkem 12 tříd. Momentální kapacita budovy ani neumožňuje tento počet rozšířit.

Měnilo se okolí školy, její zevnějšek i interiér. Ostatně některé změny už mohli na vlastní oči vidět účastníci oslav 105. výročí. 23. září 1996 bylo otevřeno víceúčelové hřiště s umělým trávníkem a halogenovým osvětlením na pozemku bývalé dřevěné mateřské školy. Nové sportoviště umožňuje hrát volejbal, košíkovou i tenis, slouží samozřejmě k výuce tělocviku, ale jeho pronájem přináší i vylepšení školního rozpočtu. Areál byl dokončen v létě 1998 stavbou dřevěné šatny a prostoru pro občerstvení a odpočinek hráčů. Můžeme se tak chlubit prvním umělým trávníkem v Lounech. Když zůstaneme ve sportovní oblasti, musíme také připomenout nákup nového nářadí do posilovny – posilovací věže. A konečně je třeba zmínit novou palubovou podlahu v tělocvičně pořízenou ve školním roce 2001-2002.

Exteriér školy nesmírně získal opravou fasády v Poděbradově ulici. Navrhoval ji sám slavný architekt Kamil Hilbert a nese znaky počínající secese. Je památkově chráněná a její oprava není snadnou záležitostí. Nejprve v létě 2001 byla opravena střední část – mírně vystupující risalit, v následujícím roce obě boční křídla a volný bok budovy. Bylo nutné sejmout předchozí nástřik z osmdesátých let, což vyžadovalo pečlivou ruční práci. Rovněž bylo třeba respektovat výzdobu a členitost celého průčelí. Konečný úspěšný výsledek mohou posoudit sami návštěvníci.

Další zlepšení se týkala interiéru, kde je nepochybně největší změnou přestavba chlapeckých a dívčích WC v obou křídlech budovy. A musíme také upozornit na kompletní výměnu oken v celé budově směrem ke hřištím v roce 2004.

Samozřejmě se neinvestovalo jen do stavebních úprav. Značné prostředky byly vynaloženy na technické vybavení výuky. V popředí pozornosti byla oblast počítačů. Tak například v roce 1999 byl instalován první přístroj pro počítačovou projekci v učebně č. 52, po něm následovaly další. Dnes mají vyučující k dispozici šest dataprojektorů, v odborných učebnách nové ovládací stoly s čtecími kamerami. Postupně vznikala vnitřní počítačová síť s připojením na internet. Jednou z posledních novinek je interaktivní tabule v učebně č. 52.

Úspěšně se rozvíjejí mezinárodní kontakty naší školy. Základ byl položen už v polovině devadesátých let, kdy zásluhou PhDr. M. Krahulíkové byla navázána družba s lyceem v Montpellier. Od té doby pouze s malou přestávkou zajíždí skupina našich studentů francouzštiny s vyučujícími do Francie, následující rok vítáme francouzské studenty u nás. Přínos pro lepší poznání jazyka a kultury je neocenitelný. Další kontakty směřují k našim nejbližším sousedům do saského Zschopau. V říjnu roku 1998 navštívil naši školu ředitel tamějšího gymnázia a výsledkem byla dohoda o spolupráci. Vedle návštěv členů obou pedagogických sborů se již tradicí stala vystoupení našeho pěveckého sboru na adventních koncertech v Německu i zájezdy zpěváků z Zschopau do Loun nebo vzájemná účast na sportovních soutěžích. V dubnu roku 1999 bylo vedení naší školy pozváno na oslavy 130. výročí založení gymnázia Zschopau a za prozatímní vyvrcholení spolupráce můžeme označit dvě akce. V listopadu roku 2004 prožili poprvé čtyři naši studenti ze septimy a oktávy tři týdny jako žáci v německém gymnáziu a zanechali zde výborný dojem. V roce 2005 vycestovali další vybraní studenti. S pobyty studentů v Německu bychom rádi počítali i do budoucna, neboť přínos pro jazykové znalosti i pro bližší poznání našich západních sousedů je mimořádný. Tím se ovšem naše zahraniční styky nevyčerpávají. Do Anglie směřují každoročně studijní jazykové zájezdy a další kontakty se orientují na Holandsko. V roce 2003 navštívil naše gymnázium vyučující z gymnázia v Rotterdamu, zúčastnil se výuky a natáčel informační materiál.

Školní život není jen výuka a studium, ale také příležitost pro žáky projevit svoje schopnosti literární, pěvecké, herecké či sportovní. V roce 1998 vydalo gymnázium ve spolupráci s Městskou knihovnou Louny antologii literárních pokusů studentek Kateřiny Šusové a Romany Novotné „Dronte rmutů a vermutů“. Čas od času se studenti některých tříd pokoušejí vydávat studentské noviny, některé na velmi slušné úrovni. Jak již bylo uvedeno, máme svůj pěvecký sbor, který účinkuje nejen na předvánočních vystoupeních pro žáky. V roce 1999 se podařilo založit tradici školních akademií – nejprve v lounském Domě kultury, od roku 2004 ve Vrchlického divadle. Vystoupení pro veřejnost se těší velkému zájmu a pomáhají propagovat školu v širším povědomí občanů.

Cílem gymnázia je samozřejmě především příprava žáků k dalšímu studiu a jejich úspěšnost u přijímacích pohovorů na vysoké školy. Oprávněně se může naše škola v této oblasti chlubit. V roce 1997 byla hodnocena na 2. místě mezi gymnázii v Ústeckém kraji, v následujících letech se počty přijímaných na vysoké školy stále pohybovaly kolem 70% z přihlášených, v roce 2005 dokonce dosáhly hodnoty 85%. Naši žáci získávají řadu úspěchů v různých soutěžích a olympiádách, četní studenti skládají jazykové zkoušky s příslušnými certifikáty. K největším úspěchům patří soutěžní výsledky několika žáků. Ladislav Prošek (maturit. roč. 2000) zvítězil v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti i v Mezinárodní soutěži programování, díky čemuž mu byl umožněn studijní pobyt v USA. Studentky Pavla Umhöhová a Eva Šmidrkalová se s prací „Využití fluorescence pro studium fotosyntézy“ rovněž probojovaly do celostátního kola soutěže SOČ a v roce 2002 reprezentovaly Českou republiku na mezinárodní přehlídce středomořských projektů v Maroku. Je to ovšem zároveň závazek do budoucna – udržet tuto úroveň a obstát v rostoucí konkurenci.

Je samozřejmé, že uplynulá léta nebyla naplněna jen samými úspěchy, objevila se i řada problémů a nedostatků. Problémy byly s personálním zajištěním výuky – absolventi vysokých škol nemají vždy zájem o nepříliš honorované kantorské povolání, škola pociťuje nedostatek prostoru pro další potřebné odborné učebny. Občas je hladina běžných dní zpestřena i nečekanými momenty. Tak ani lounské gymnázium neuniklo nechvalné módě anonymních telefonátů oznamujících uložení bomby. V prosinci roku 2004 si takové oznámení vyžádalo evakuaci žactva, naštěstí se jednalo o planý poplach.

A konečně nemůžeme opomenout oslavy 105. výročí vzniku gymnázia 16.-17. června 2001, pojaté samozřejmě v komornějším rozměru než slavnost v roce 1996. Opět byla otevřena návštěvníkům budova školy, výstavy žákovských prací, k dispozici byly fotografie a videozáznamy z minulých let. Novinkou byly vědomostní testy – absolventi měli možnost si ověřit, co si i po letech ze školní výuky pamatují. Součástí programu byla studentská akademie, večerní posezení v sálech i na dvoře školy, pokažené bohužel deštěm. Přivítali jsme vzácného hosta – známou textařku Jiřinu Fikejzovou. Ochotně vedla krátký seminář pro zájemce z řad žáků a posoudila jejich amatérské textařské pokusy. Počty účastníků oslav znovu ukázaly, že se absolventi ke své škole rádi vracejí.

Je zvykem na závěr pronášet přání a slavnostní proslovy. Snad ale stačí málo: 110 let v životě školy je opravdu dlouhá doba. Avšak stáří není v tomto případě určující, záleží na schopnosti přijímat nové, poskytovat mladým lidem odrazový můstek pro realizaci jejich životních plánů. Proto do dalších let přejme naší škole hodně úspěchů a mládí.

Vivat, floreat, crescat!

© 2008 MIRI → poslední aktualizace